
Sedím na pobřeží,
dýši chabě, sotva, stěží
hledím do dáli
na moře, na skály,
na loďku práchnivou,
krásnou, dávnou, snivou.
Rozráží zase přídí vlny,
svět kolem je zas štěstí plný
s nádechem věčné temnoty,
bolesti, tklivé samoty.
Po vlnách utíká světu -
uvadlému černému květu,
lidem, jež ji stvořili,
do jejích útrob se nořili,
ťali ostrou sekerou,
by mohla plout jen věčnou tmou...
...
Hledím, však slepě a stěží;
sedím, sedím na pobřeží.
Chápu, polykám suše:
Vždyť ta loďka je má duše!
dýši chabě, sotva, stěží
hledím do dáli
na moře, na skály,
na loďku práchnivou,
krásnou, dávnou, snivou.
Rozráží zase přídí vlny,
svět kolem je zas štěstí plný
s nádechem věčné temnoty,
bolesti, tklivé samoty.
Po vlnách utíká světu -
uvadlému černému květu,
lidem, jež ji stvořili,
do jejích útrob se nořili,
ťali ostrou sekerou,
by mohla plout jen věčnou tmou...
...
Hledím, však slepě a stěží;
sedím, sedím na pobřeží.
Chápu, polykám suše:
Vždyť ta loďka je má duše!