Konejšen líbeznými květy snění,
tiše jsem spal, tu procitl jsem náhle,
procitnutí však také bylo sen;
a přesvědčen, že řetěz šalebných
vidění skončil, byl jsem oklamán
představivostí dvakrát, jestli totiž
jen sama představivost vytváří
ten nový svět, jenž nutí člověka
opovrhovat necitelnou zemí.
Zdálo se mi, že studený dech smrti
už působí, že ve mně chladne krev;
jen zvolna tlouklo srdce, avšak silně,
s jakousi křečovitou bolestí,
a tělo, tušíc konec, chtělo ještě
zadržet hnutí nedočkavé duše;
na svého někdejšího druha však
hleděla duše trpce, výčitky
vnášely smutek v jejich loučení.
Prostřed dvou životů, v tu strašnou chvíli
stesku a lítosti, já nemyslil
na tělo ani na duši, mou hruď
zneklidňovala pouze pochybnost,
poslední již! To že jsem nachápal,
kterak je možné cítit blaženství
anebo hořkost trýzně daleko
od země, tu jsem prvně srozuměl,
že žiji, že můj život nemá hranic,
kde chtěl jsem lačně sebepoznání,
kde tak jsem miloval a ztrácel zas,
miloval shodně s pomíjivým tělem,
bez něhož pro mne lásky nebylo.
V těch myšlenkách jsem náhle pozbyl smyslů
a za okamžik žil jsem poznovu,
neviděl jsem však kolem sebe věci
tohoto světa, necítil jsem nic
z bolesti ani z těžkých zneklidnění
nad smrtí svou a příštím osudem:
vše bylo srozumitelné a jasné,
nekladl jsem si žádné otázky,
tak jako bych se znovu vracel kamsi,
kde jsem už kdysi jednou dlouho žil,
a jenom sotva poznatelná tíže
v mém letu ještě připomínala
mou zemskou pouť, to krátké vyhnanství.
tiše jsem spal, tu procitl jsem náhle,
procitnutí však také bylo sen;
a přesvědčen, že řetěz šalebných
vidění skončil, byl jsem oklamán
představivostí dvakrát, jestli totiž
jen sama představivost vytváří
ten nový svět, jenž nutí člověka
opovrhovat necitelnou zemí.
Zdálo se mi, že studený dech smrti
už působí, že ve mně chladne krev;
jen zvolna tlouklo srdce, avšak silně,
s jakousi křečovitou bolestí,
a tělo, tušíc konec, chtělo ještě
zadržet hnutí nedočkavé duše;
na svého někdejšího druha však
hleděla duše trpce, výčitky
vnášely smutek v jejich loučení.
Prostřed dvou životů, v tu strašnou chvíli
stesku a lítosti, já nemyslil
na tělo ani na duši, mou hruď
zneklidňovala pouze pochybnost,
poslední již! To že jsem nachápal,
kterak je možné cítit blaženství
anebo hořkost trýzně daleko
od země, tu jsem prvně srozuměl,
že žiji, že můj život nemá hranic,
kde chtěl jsem lačně sebepoznání,
kde tak jsem miloval a ztrácel zas,
miloval shodně s pomíjivým tělem,
bez něhož pro mne lásky nebylo.
V těch myšlenkách jsem náhle pozbyl smyslů
a za okamžik žil jsem poznovu,
neviděl jsem však kolem sebe věci
tohoto světa, necítil jsem nic
z bolesti ani z těžkých zneklidnění
nad smrtí svou a příštím osudem:
vše bylo srozumitelné a jasné,
nekladl jsem si žádné otázky,
tak jako bych se znovu vracel kamsi,
kde jsem už kdysi jednou dlouho žil,
a jenom sotva poznatelná tíže
v mém letu ještě připomínala
mou zemskou pouť, to krátké vyhnanství.
A vtom se v nekonečném prostoru
přede mnou hlučně otevřela kniha
neznámou rukou. Velmi mnoho v ní
už bylo psáno. Pro mne jasně však
pouze můj hrozný osud načrtán
byl krvavými slovy asi tak:
Nehmotný duchu, jdi a vrať se zpátky
na zemi! Kniha náhle zmizela
a temně modré nebe bylo pusté;
cherubín ani smutný démon pekel
perutí neprotínal vzdušnou pláň,
jen matné planety, jak létaly v drahách,
jiskřičku utrousily tu a tam.
přede mnou hlučně otevřela kniha
neznámou rukou. Velmi mnoho v ní
už bylo psáno. Pro mne jasně však
pouze můj hrozný osud načrtán
byl krvavými slovy asi tak:
Nehmotný duchu, jdi a vrať se zpátky
na zemi! Kniha náhle zmizela
a temně modré nebe bylo pusté;
cherubín ani smutný démon pekel
perutí neprotínal vzdušnou pláň,
jen matné planety, jak létaly v drahách,
jiskřičku utrousily tu a tam.
Zachvěl jsem se, když četl jsem svůj úděl.
Jak? Opět letět na zemi a spatřit
všechna ta zla snad, jejichž počátkem
byly ony omyly mých dětských let?
Uvidím opět lidské trápení
a tajné trýzně z malicherných příčin,
uvidím cestu k pozemskému štěstí,
již ovšem nelze lidem ukázat.
Jak? Opět letět na zemi a spatřit
všechna ta zla snad, jejichž počátkem
byly ony omyly mých dětských let?
Uvidím opět lidské trápení
a tajné trýzně z malicherných příčin,
uvidím cestu k pozemskému štěstí,
již ovšem nelze lidem ukázat.
Budiž, i letím na zemi. A první
uvidím hrob a pyšné mauzoleum,
v němž lidé pohřbili mé mrtvé tělo.
Zachtělo si mi vniknout do hrobu,
vstoupil jsem do temnavé šachty, v níž
hnila má mrtvola, a tam jsem zůstal.
Tu bylo vidět kost, a tu zas maso
zmodralé v cárech viselo, a žíly
jsem rozpoznával, plné sedlé krve.
V zoufalství seděl jsem a přihlížel,
jak se tam čile hemží spousty červů,
již lačně pokrm smrti sžírají.
Červ z očních důlků vylézá a opět
se do šeredné lebky tajně skrývá.
Co to však? Každé toto červí hnutí
působilo mi křečovitou bolest.
Musil jsem vidět hrozný zánik druha,
který tak dlouho věrně žil s mou duší,
posledního a jediného druha,
jenž sdílel její radosti i žal;
i toužil jsem mu pomoci, leč stopy
záhuby po něm v proudech stékaly
a červi množili se čím dál více,
rvali se již o zbývající pokrm
a hryzli páchnoucí syrovou kůži.
Zbyly jen kosti, zmizely i ony
a místo těla zůstal pouhý prach.
uvidím hrob a pyšné mauzoleum,
v němž lidé pohřbili mé mrtvé tělo.
Zachtělo si mi vniknout do hrobu,
vstoupil jsem do temnavé šachty, v níž
hnila má mrtvola, a tam jsem zůstal.
Tu bylo vidět kost, a tu zas maso
zmodralé v cárech viselo, a žíly
jsem rozpoznával, plné sedlé krve.
V zoufalství seděl jsem a přihlížel,
jak se tam čile hemží spousty červů,
již lačně pokrm smrti sžírají.
Červ z očních důlků vylézá a opět
se do šeredné lebky tajně skrývá.
Co to však? Každé toto červí hnutí
působilo mi křečovitou bolest.
Musil jsem vidět hrozný zánik druha,
který tak dlouho věrně žil s mou duší,
posledního a jediného druha,
jenž sdílel její radosti i žal;
i toužil jsem mu pomoci, leč stopy
záhuby po něm v proudech stékaly
a červi množili se čím dál více,
rvali se již o zbývající pokrm
a hryzli páchnoucí syrovou kůži.
Zbyly jen kosti, zmizely i ony
a místo těla zůstal pouhý prach.
V poslední už a matné naději
k mizícím pozůstatkům jsem se tiskl,
snažil jsem se je dechem rozehřát,
oživit je svým nesmrtelnám žitím.
Kolik bych byl dal stastí pozemských,
abych byť jen i na jedinou chvíli
pocítil jejich teplo. Marno však -
poslušny pouze zákona, i dále
zůstaly chladné jako pohrdání.
k mizícím pozůstatkům jsem se tiskl,
snažil jsem se je dechem rozehřát,
oživit je svým nesmrtelnám žitím.
Kolik bych byl dal stastí pozemských,
abych byť jen i na jedinou chvíli
pocítil jejich teplo. Marno však -
poslušny pouze zákona, i dále
zůstaly chladné jako pohrdání.
A tu jsem vyřkl hrozná prokletí
na otce, matku svou i všechny lidi.
V zoufalství nesmrtelnosti a jako
svědek tak kruté zkázy, dlouho, dlouho
jsem reptal na boha, měl strach se modlit,
a chtěl jsem proklít sema nebesa
a říci...
Ale hlas mi uvázl, a procitl jsem.
na otce, matku svou i všechny lidi.
V zoufalství nesmrtelnosti a jako
svědek tak kruté zkázy, dlouho, dlouho
jsem reptal na boha, měl strach se modlit,
a chtěl jsem proklít sema nebesa
a říci...
Ale hlas mi uvázl, a procitl jsem.